Je osm večer. Konečně si sednete na gauč. Doma je celkem uklizeno, pracovní maily vyřízené, děti mají všechno, co potřebují, zítřejší porada je připravená… Měli byste mít dobrý pocit. Místo toho cítíte jen únavu. Ne takovou jako minule, potom co jste strávili celý den na horách nebo prací na zahradě. Je to jiné. Tělo je bez energie a jediné, co zvládá, je scrolování na sítích nebo sledování televize. „Vždyť se dneska nic zvláštního nedělo…“

Žijeme v době, na kterou náš mozek není připravený

Každé ráno jsme vystaveni desítkám podnětů sotva otevřeme oči. Telefon. Zprávy. Kalendář. E-maily. Nákup. A hlavou se nám honí kupy otázek… Co bude k večeři? Na koho nesmím zapomenout? Co když nestihnu termín?

Mozek se ani nestihne pořádně probudit a už řeší desítky požadavků. Přitom každé přepnutí pozornosti a každý nedokončený úkol spotřebovává naši energii. Svět kolem nás se mění mnohem rychleji, než si vůbec stíháme uvědomit …

Největším zlodějem energie není práce, ale nepřetržitá pohotovost

Spousta lidí si myslí, že je vyčerpává to, kolik toho musí zvládnout. V reálu je to často o tom, že jejich nervový systém nemá kdy vypnout. Neustále je nucen na něco reagovat. Na další zprávu. Na další situaci. Na něčí očekávání. Na další úkol. Mozek nerozlišuje, jak moc je situace vážná. Ať už řešíte barvu ponožek, které si ráno navléknete nebo odpovídáte na dvacátý e-mail v pořadí… obě situace říkají to samé: „Buď ve střehu.“

Pokud v módu permanentní pozornosti jedete dostatečně dlouho, možná týdny, možná měsíce, možná i roky… začne to být někde znát.

Nejdřív mizí energie… věci už vás nebaví tak, jako dřív. Pak trpělivost… začnete být nervózní a podráždění. Pak radost… na nic se pořádně netěšíte, cokoli je jen další povinnost. Návštěva rodičů, výlet s dětmi, setkání s kamarády… vážně tam musím? A nakonec se sami sebe ptáte, co je s vámi špatně.

Dobrá zpráva – s vámi není špatně vůbec nic

Možná jen příliš dlouho fungujete v rozporu s vlastními potřebami a potřebami svého těla. Chronický stres totiž nebolí. Projevuje se jinak… častěji zapomínáte, hůř se soustředíte, jste podráždění, nemáte chuť dělat věci, které vás dřív bavily… jedete na autopilota. A můžete tak vydržet opravdu dlouho a pořád si opakovat, že si odpočinete, až bude klid…

Jenže klid často nepřijde sám od sebe. Musíme ho vytvořit.

Co kdyby řešením nebylo dělat víc?

Možná nepotřebujete zvládat víc věcí, ani přečíst další motivační knihu. Možná nepotřebujete ani víc disciplíny. Možná jen potřebujete začít naslouchat sami sobě. Naučit se poznat chvíli, kdy tělo říká STOP. Možná potřebujete vrátit do běžného dne momenty, které vám energii obnovují místo toho, aby ji spotřebovávaly.

Právě o tom je neurowellness. Ne o dokonalém životě, ale o pochopení, jak funguje náš nervový systém a jak můžeme pracovat se svou vlastní energií tak, abychom mohli žít, pracovat i odpočívat s větší lehkostí. Skutečný úspěch se totiž neměří tím, kolik toho ještě vydržíme. Měří se tím, kolik energie máme na to, co je v životě opravdu důležité. Na naše blízké. Na radost. Na zdraví. Na nás samotné…

Otázka na závěr:

• „Co nejmenšího dnes udělám pro to, abych se znovu cítil/a dobře?“